Blízká setkání advaitového druhu

V roce 1998 redaktor časopisu EnglightenNext pan Chris Parish přijel do Bombaje udělat rozhovor s Raméšem Balsekarem. Tak vznikla velmi dobře napsaná autentická výpověď, která kromě rozhovoru samotného popisuje i zajímavé okolnosti vzniku článku.

Blízká setkání advaitového druhu
Euforický nihilismus Raméše Balsekara
Chris Parish

Úvod

Nisargdatta MaharajPředstavte si, že by jste se jednoho rána probudili v jiném světě. Jak by si vaše oči postupně přivykali slunečnímu svitu, tak byste viděli, že to je svět v mnoha věcech podobný tomu našemu. Kolem vás by se nacházela stvoření, která by vám připadala na pohled úplně stejná jako lidské bytosti, na které jste zvyklí z vašeho světa. Sledovali byste jejich chování, jak žijí své životy, jak si povídají s ostatními, jak dělají nekonečné množství výběrů a rozhodnutí, které k životu neodmyslitelně patří. Vše by vám připadalo tak známé a normální.
Ale v tomhle světě byste brzy objevili, že věci nejsou tak, jak vypadají. Lidské bytosti nejsou lidské bytosti, ale psychosomatické organismy tělo-mysl, které na rozdíl od jejich lidských protějšků nemají schopnost se rozhodovat nebo si vybírat. Ve skutečnosti tyto organismy nemají nic, co by se dalo nazvat svobodnou vůlí. Scénář celého jejich života je vytesán do kamene dávno předtím, než se narodí, a jim nezbývá nic jiného, než aby skrz něj prošli reagujíce mechanicky podle svého naprogramování. Vypadá to, že tato zdánlivá lidská stvoření nejsou nic více než stroje. Zatímco navenek vypadají podle všeho jako obyčejní, svobodně myslící lidé, zapojení do svých denních činností, tak kupodivu, když se jich zeptáte, budou trvat na tom, že vůbec nic nekonají. A jak říkají, v tom prapodivném světě neexistuje nikdo, kdo by byl konatelem. A nikdo v něm není za nic odpovědný. Dokonce, i když jedna z těch bytostí ublíží jiné, neexistují výčitky a pocity viny. Když se na to zeptáte některého z těchto organismů tělo-mysl, odpovědí vám, že neexistuje nikdo, kdo by cokoliv činil. Etika je tam neznámým konceptem. Zákony přírody jako by neplatily v tomto odvážně novém světě. Anebo spíše, byli přepsány, když tyto bytosti zpozorovali nějaké jiné zvláštní zákonitosti. Určitě vás zajímá v jakých končinách na zeměkouli se nacházíte. Ale vy nejste na Zemi. Přistáli jste na planetě Advaita.

Přijel jsem do Bombaje udělat rozhovor s Ramešem Balsekarem, jedním z nejznámějších žijících učitelů Advaity Vedanty. Žije v srdci tohoto obrovského, chaotického města, v jedné z exklusivních čtvrtí nacházející se na břehu Arabského moře. Jak mne informoval řidič taxiku je tahle čtvrť domovem pro mnoho významných osobností. Vrátný u vchodu do jeho domu automaticky předpokládal, že jako zápaďan musím jít na návštěvu k Rameši Balsekarovi, mě nasměroval do nejvyššího patra budovy, kde Balsekar bydlí v prostorném a dobře situovaném bytě. Balsekar byl zdvořilí hostitel, vřele mne uvítal v dokonale upraveném tradičním indickém oděvu. Jeho vystupování bylo bystré a živé. Jen těžko jsem mohl uvěřit, že mu je osmdesát let.
Raméš Balsekar má na indického gurua poměrně nezvyklou historii. Vystudoval na západě, měl velice úspěšnou kariéru jako úředník, kterou ukončil odchodem do důchodu z pozice prezidenta Bank of India ve věku šedesáti roků. I když říká, že odjakživa se přikláněl k víře v osud, jeho duchovní hledání začalo až po jeho odchodu do důchodu a rychle ho dovedlo k jeho Guru – uznávanému mistru Advaity, Šri Nisargadatta Maharadžovi. Nisargadatta byl výbušný učitel, který se stal na západě známým v roce 1970, když byla přeložena kniha jeho rozhovorů nazvaná I Am That (Já Jsem To), která se stala moderní duchovní klasikou. Během roku, kdy pro svého guru překládal každodenní rozhovory s návštěvníky, Balsekar náhle dospěl k osvícení – on sám to nazývá konečné pochopení. Nisargadatta ho před svou smrtí oprávnil učit, a on od té doby sdílel jeho odkaz jako pokračovatel tohoto vysoce uznávaného učitele. Balsekar vydal mnoho knih svého učení a vedl satsangy v Evropě, USA i na různých místech v Indii. Každé ráno se konají satsangy v jeho bytě, kam přicházejí hlavně návštěvníci ze západu, kteří přijeli do Bombaje, aby se s ním mohli setkat.
Jelikož se zaměřujeme na Advaitu, chtěli jsme s Balsekarem udělat rozhovor. Za prvé, protože je známý a významný učitel Advaity který už má i své žáky, kteří sami učí a za druhé proto, že je mnoha lidmi považován za nástupce jednoho z nejuznávanějších učitelů Advaity moderní doby. Ale při studiu Balsekarových knih, jsme si brzy uvědomily, že učí nezvyklou nebo možná výstřední formu Advaity, která vede, jak se nám zdálo, k velmi sporným a znepokojivým závěrům. I když indické myšlení je kritizováno kvůli svým sklonům k determinismu, vypadalo to, že Balsekar dovedl tento fatalismus do naprosté krajnosti. A tak nakonec touha vyjasnit si tyhle sporné body, ale i náš celkový zájem o učení Advaity mne dovedl až do Bombaje k rozmluvě s ním. A zatímco se pro nás připravovala káva a my jsme se pohodlně usazovali v obývacím pokoji, a já jsem se těšil na zajímavé setkání, tak když se na to teď podívám zpětně, tak je mně jasné že neexistoval žádný způsob jak se připravit na rozhovor, který měl za okamžik přijít.


T: Postupně jste se stal známým v Indii i na západě jako učitel Advaity Vedanty. Mohl by jste nám vysvětlit co učíte?

Raméš: Lze to říci v jedné větě. Jedna věta, na které je celé moje učení založené je: Buď vůle Tvá. Nebo jak říkají muslimové, Inšaaláh Tak si přeje Bůh. Nebo řečeno slovy Buddhy Události se dějí, skutky jsou konány, ale není žádný konající. Víš, základním rozporem v životě je: Já vždycky všechno dělám správně a tak chci svojí odměnu. On nebo ona vždycky dělají něco špatně, a tak by měli být potrestáni. O tom je život, není to tak?

T: No, tohle se opravdu velmi často děje.

Raméš: To je základ problému. Někdo řekne: „Tohle jsem udělal a trvám na odměně“. A nebo: „on to udělal, a tak ho chci za to potrestat“.

T: Na jakém základě tvrdíte, že neexistuje žádný individuální konatel?

Raméš: To je velmi prosté. Když prozkoumáš jakýkoliv čin, o kterém si myslíš, že to byl tvůj čin, tak dojdeš k závěru, že to byla reakce mozku na vnější podnět, nad kterým jsi neměl žádnou kontrolu.
Myšlenka přichází a ty nemáš žádnou kontrolu nad tím, jaká to bude myšlenka. Něco uvidíš nebo uslyšíš a nemáš žádnou kontrolu nad tím, co uvidíš nebo uslyšíš potom. Všechny tyhle věci se stanou, aniž by jsi nad tím měl jakoukoliv kontrolu. A co se stane potom? Mozek reaguje na myšlenku nebo na to, co jsi viděl, slyšel, ochutnal, cítil nebo se toho dotknul. Reakce tvého mozku je to, co nazýváš svým činem. Ale ve skutečnosti je to pouhý koncept (Poznámka překladatele: představa vlastního nezávislého konání je koncept. Nikoliv reakce mozku na podnět.)

T: Jaký je tedy potom rozdíl mezi myšlenkami, pocity a činy osvíceného a neosvíceného člověka?

Raméš: Dochází ke stejným věcem. Jediný rozdíl je v tom, že mudrc chápe, o co jde. Takže ví, že není nic, co by konal, že vše se pouze děje. Mudrc ví, že Já nic nekonám. Ale obyčejný člověk říká Já dělám to a on nebo ona zase dělají tamto. Takže chci já svoji odměnu a chci, aby oni byli potrestáni. A odměna nebo trest se odvíjí od představy, že on, ona nebo já něco činíme.

T: Ze své vlastní zkušenosti chápu, že nemáme žádnou moc nad tím, jaká myšlenka nebo pocit se objeví. Ale někdy potom následuje čin a někdy nikoliv. A myslím tedy, že je velký rozdíl mezi tím, když se pouze objeví myšlenka a mezi tím, když následuje konání, které se dotkne nějakého jiného člověka.

Raméš: To, že dojde ke konání je důsledkem reakce mozku na myšlenku. Když se stane to, že myšlenka je pouze pozorována a mozek na tu myšlenku nereaguje, tak potom k žádnému činu nedojde.

T: Ale když jak říkáte, neexistuje žádná entita, která by rozhodla jak reagovat, tak co potom rozhoduje o tom, jestli k nějakému činu dojde nebo nikoliv.

Raméš: K činu dojde, pokud je Boží vůlí, aby k tomu činu došlo. Pokud to není Boží vůle, tak potom k činu nedojde.

T: Tvrdíte, že všechny činy, ke kterým dojde jsou Boží vůlí?

Raméš: Ano, jsou Boží vůlí.

T: Konající skrze osobu?

Raméš: Ano prostřednictvím osoby.

T: A je tedy jedno, jestli jde osvíceného nebo neosvíceného? Prostě prostřednictvím kohokoliv?

Raméš: Přesně tak. Jediný rozdíl, jak už jsem řekl, je v tom, že běžný člověk si myslí to je můj čin, zatímco mudrc ví, že to není ničí čin. Mudrc ví, že: „Činy jsou konány, události se dějí, ale neexistuje žádný individuální konatel“. To je v zásadě jediný rozdíl. Běžný člověk si myslí, že každý jednotlivec činí to, k čemu dochází prostřednictvím organismu tělo-mysl. Protože mudrc ví, že není nic, co by činil, tak když dojde k tomu, že nějaký čin někomu ublíží, tak udělá všechno proto, aby té osobě pomohl, ale neobjeví se u něj pocity viny.

T: Máte na mysli to, že když někdo jedná takovým způsobem, který skončí poškozením někoho jiného, tak že osoba, která to učinila, jak říkáte, organismus tělo-mysl, není za to odpovědná?

Raméš: To, co říkám je, že víš, že já jsem to neudělal. Neříkám, že necítím lítost nad tím, pokud to někomu ublížilo. Skutečnost, že to někomu ublížilo, přinese soucit a soucit vyústí ve snahu udělat vše, aby bolest byla utišena. Ale nebude tam pocit viny. Druhá strana toho je, že dojde k něčemu, co společnost ocení a odmění mě za to. Neříkám, že se neobjeví pocit radosti. Tak jako se objevil soucit v případě něčí bolesti, tak se může objevit radost nebo uspokojení v případě odměny. Ale nebude tam žádná pýcha.

T: Ale chcete říct, že když prostě půjdu a někoho udeřím, tak to nebyl můj čin? Chtěl bych v tom mít naprosto jasno.

Raméš: Původní fakt, původní koncept zůstává: „Někoho jsi udeřil“. Objevuje se však doplňující koncept, že cokoliv se stane je Boží vůle, a Boží vůle ve vztahu ke každému organismu tělo mysl je osudem tohoto organismu.

T: Takže si klidně mohu říct: „Co se dá dělat, byla to Boží vůle, že jsem to udělal. Není to moje selhání.“

Raméš: Jistě. K činu dojde, protože je to osudem toho organismu tělo-mysl, a protože to je Boží vůle. A další dopady toho činu jsou také osudem toho organismu tělo-mysl. Když dojde k dobrému činu, tak je to osud. Například Matka Tereza. Organismus tělo-mysl, známý jako Matka Tereza byl tak naprogramovaný, že skrze něj docházelo pouze k dobrým činům. To bylo osudem organismu nazývaného Matka Tereza. A další dopady toho konání byli: Nobelova cena, odměny, ocenění, dary potřebným. To všechno bylo osudem organismu nazývaného Matka Tereza. Na druhou stranu existuje psychopatický organismus, který je naprogramován stejným zdrojem, tak že se skrze něj dějí jen zlé a zvrácené činy. Organismus, jehož osudem je, že se skrze něj dějí tyhle zlé a zvrácené skutky nazývá společnost psychopatem. Ale psychopat si nevybral být psychopatem. Ve skutečnosti není žádný psychopat, pouze psychopatický organismus tělo-mysl, jehož osudem je vytvářet zlé a zvrácené činy. A další následky těchto činů jsou rovněž osudem tohoto organismu tělo-mysl.

T: Tvrdíte, že všechno je předurčené? Že vše je předprogramované už od narození?

Raméš: Ano. Používám slovo naprogramování vzhledem k základním vlastnostem organismu tělo-mysl.
Naprogramování pro mne znamená geny plus vliv okolí. Nemohl jsi si vybrat rodiče, kterým se narodíš, takže jsi si nemohl vybrat svoje geny. Stejně tak,jako jsi si nemohl vybrat prostředí, do jakého se narodíš. Takže jsi si nemohl vybrat, jak tě tohle prostředí zformuje. A to zahrnuje prostředí doma, ve společnosti, ve škole a v kostele. Podmíněnost, kterou získáš do tří nebo čtyř let života psychologové nazývají základní podmíněností. Pak následují další vlivy, ale to co vytváří osobnost, jsou geny plus vliv prostředí. A to já nazývám naprogramováním. Každý organismus tělo-mysl je naprogramován jedinečným způsobem. Neexistují dva stejné organismy.

T: Ano, ale není pravda, že existují dva lidé, kteří mají velmi podobné charakteristiky a přesto se jeden chová úplně jinak než ten druhý?

Raméš: To je pravda. A proto používám dva termíny: první je naprogramování v samotném organismu tělo-mysl, a druhý termín je osud. Osudem myslím Boží vůli ve vztahu k určitému organismu tělo-mysl, vtisknutou v momentu početí. Osudem některého početí je nebýt zrozen a v tom případě dojde k potratu. Ale nenech se zmást, tohle všechno je koncept. Je to můj koncept.

T: Tvrdíte, že to je koncept a samozřejmě, že všechna slova jsou koncepty, ale jak máme vědět jestli tento koncept reprezentuje pravdu? Já spíš inklinuji k tomu, že každý má vlastní odpovědnost, a že i když existuje jisté množství podmíněnosti, které jsme získali, tak stejně máme možnost se rozhodnout, jak budeme reagovat. Někdo svoji podmíněnost dokáže překročit, zatímco jiný v ní může být chycen po celý život. Pokud to někdo dokáže, tak bych řekl, že je to díky tomu, že ten člověk chtěl svoje podmínění překročit a uspěl.

Raméš: Ale pokud k tomu dojde, došlo by k tomu, pokud by to nebyla Boží vůle? Řekněme, že jsou dva lidé. Jeden se snaží překonat svoje omezení a dokáže to a druhý nikoliv. To, co chci říci je to, že ten který to dokázal, a i ten který to nedokázal, tak u obou se tak stalo, protože to bylo osudem toho konkrétního organismu tělo-mysl neboli Boží vůle.

T: Ale nemohli bychom stejně říci, že je Boží vůle, aby každý jednotlivec měl při svém konání svobodu výběru?
Raméš: Ne. Když se tě zeptám: Čí vůle nakonec převládne? Vůle jednotlivce nebo Boží vůle? Odpověz ze své vlastní zkušenosti, jak často tvoje vlastní vůle zvítězila?

T: No tak řekl bych, že individuální vůle rozhodně občas zvítězí.

Raméš: Nad Boží vůlí? Když něco chceš a snažíš se, aby jsi to získal a dokážeš to, tak k tomu dojde jen proto, že tvoje vůle byla v souladu s Boží vůlí.

T: No například někdo, kdo se stane narkomanem a zůstane jím po celý svůj život. Dalo by se snadno říct, že se rozhodl jít proti Boží vůli a uspěl díky své svobodné vůli.

Raméš: Ale pochop, že jestli toto přijmeš nebo nikoliv, je také závislé na Boží vůli.

T: Já bych řekl, že tomu tak nutně nemusí být.

Raméš: Vidím, že hraješ roli ďáblova advokáta.

T: To ne, jen se snažím zjistit co je pravda.

Raméš: Ale co je to pravda? Už jsem řekl, že cokoliv říkám je koncept.

T: S tím souhlasím, ale všechny koncepty nejsou stejné. Některé ukazují na něco, co je pravda a jiné můžou být úplně nepravdivé.

Raméš: Všechny koncepty se snaží na něco poukázat, ale všechno jsou to stejně jen koncepty. Správná otázka by byla, „Co je pravda, aniž by to byl koncept?“

T: No já myslím, že tvrdit, že vše je předprogramované, že vše je osud a že neexistuje možnost volby, vypadá jako extrémní forma redukcionismu. Pak by všechny lidské bytosti byli jako počítače, a tudíž naprosto vše v nás už by bylo přednastaveno.

Raméš: Přesně tak!

T: Ale to by mohlo vést k velmi hlubokému nezájmu o život.

Raméš: Ano, a pokud by k tomu došlo, bylo by to skvělé!

T: Opravdu? Jak by mohlo?

Raméš: Samozřejmě, že ano. Pak cokoliv, co by se stalo, by bylo přijímáno, a tak by nebylo žádné neštěstí, trápení, viny, pýcha, závist, nenávist. Co je na tom špatného?

T: A zbylo tam nějaké místo pro srdce?

Raméš: Srdcem myslíš být nešťastný, cítit se provinile?

T: Ne, ne, to nemyslím.

Raméš: A co myslíš srdcem?

T: Myslím to v nás, co není lhostejné k životu jako takovému.

Raméš: Jak už jsem ti řekl, prostřednictvím organismu tělo-mysl dojde k nějakému činu, a pokud jednotlivec zjistí, že tenhle čin někomu ublížil, tak se objeví soucit. Jak by se mohl objevit soucit, pokud by zde nebylo srdce?

T: Ale mně přijde trochu divné nejdříve někomu způsobit bolest a potom s ním soucítit. Nebylo by lepší mu raději tu bolest vůbec nezpůsobovat?

Raméš: Ale nad tím nemáš žádnou kontrolu! Kdyby si ji měl, tak by jsi to vůbec neudělal.

T: No, na druhou stranu, pokud někdo raději věří tomu, že má nad svým jednáním kontrolu, než aby věřil tomu, že jí nemá, tak potom spíš neudělá něco, co by druhému ublížilo!

Raméš: Tak proč potom lidé nemají kontrolu nad každým svým činem? Na něco se tě zeptám. Člověk má zcela zřejmě vyjímečný intelekt, tak vyjímečný, že dokázal poslat člověka na měsíc.

T: To je pravda.

Raméš: A také má intelekt, aby věděl, že když udělá určité věci, tak dojde k příšerným událostem. Ví, že pokud vyrobí nukleární a chemické zbraně, tak je lidé použijí a ve světě dojde k hrozným událostem. Takže tedy má intelekt – a pokud má i svobodnou vůli, tak proč to dělá? Proč uvedl svět do stavu, v němž se nachází, když má svobodnou vůli?

T: Uznávám, že situace, kterou popisujete je šílená. Ale řekl bych, že je to hlavně proto, že lidé mají slabou vůli. A věřím, že lidé to můžou změnit, když budou chtít, když budou mít zájem.

Raméš: A proč to tedy neučiní?

T: Někteří lidé se snaží to změnit. Ale jak už jsem řekl, bohužel vypadá to tak, že většina lidí má velmi slabou vůli.

Raméš: Což znamená, že nemají svobodnou vůli!

T: To, že někdo má svobodnou vůli ještě neznamená, že musí jednat rozumě. Jako v příkladu, o kterém jste právě mluvil a z něhož je zřejmé, že lidé si často vybírají dělat takové věci, které jsou velmi škodlivé.

Raméš: Myslíš tím, že máme svobodnou vůli zničit svět? Jestliže říkáš, že máme svobodnou vůli zničit svět, tak jinými slovy říkáš, že ničíme svět, protože to chceme udělat, že to děláme s jasným záměrem svět zničit! Svobodná vůle znamená, že chceš něco udělat.

T: Myslím, že problém je spíše v tom, že lidé příliš neuvažují nad důsledky svého jednání. Prostě jen myslí sami na sebe, aniž by přemýšleli, k čemu jejich činy povedou.

Raméš: Ale člověk je nesmírně inteligentní. Proč o tom nepřemýšlí? Moje odpověď je protože není dáno, aby o tom přemýšlel!

T: Co myslíte tím, že mu není dáno?

Raméš: Není Boží vůlí, aby člověk přemýšlel tímto způsobem. Není Boží vůlí, aby byl člověk dokonalý. Rozdíl mezi mudrcem a běžným člověkem je ten, že mudrc přijímá to, co je jako Boží vůli, ale a to je důležité to mu nebrání v tom, aby konal to, o čem si myslí, že by mělo být vykonáno. A co si myslí, že by mělo být vykonáno, závisí na jeho naprogramování.

T: Ale proč by měl mudrc konat to, o čem si myslí, že by mělo být vykonáno, jak jsi právě řekl, když v první řadě chápe, že není ten, kdo myslí?

Raméš: Ptáš se na to, jak dojde k činu? Odpovědí je, že energie uvnitř organismu tělo-mysl vyvolá čin odpovídající naprogramování.

T: Takže čin, jak vysvětlujete, se pouze děje prostřednictvím osoby.

Raméš: Ano, dochází k činu. Celá podstata toho, co říkám je slovy Buddhy „Události se dějí, činy jsou konány“.

T: Z toho, co vím o tom, co učil Buddha, vím, že i on velmi silně cítil, že jedinec je odpovědný za svoje činy. Není to snad základem celého učení o karmě, o příčině a následku?

Raméš: Nikoliv Buddha!

T: Mám dojem, že Buddha učil o správném konání. Velmi se soustřeďoval na lidské chování a kladl velký důraz na to, aby lidé správně usilovali a aby se změnili.

Raméš: To už jsou jen další výklady buddhismu. Buddha mluvil jasně. Kdo má kontrolu nad tím, co se děje? Bůh má kontrolu! A to je i základem všech náboženství. A když je toto základem všech náboženství, proč tedy existují náboženské války? Právě ti vykladači způsobují náboženské války! A jak by dokonce i k tomu mohlo docházet, pokud by to nebyla Boží vůle?

T: Je jasné, že věříte, že vše co děláme, děláme, protože je Boží vůlí, abychom to dělali. Ale mám pocit, že to dává smysl jen v případě člověka, který došel na konec duchovní stezky který došel na konec ega protože činy takové osoby neslouží jejím vlastním zájmům a proto nemůžou způsobovat žádné pokřivení Boží vůle. Ale do té doby, pokud se jednotlivec chová ošklivě k druhým, tak to může být jen nutkavá reakce vycházející ze sobectví. A v tom případě, by to, co říkáte, mohlo sloužit jako omluva pro nehezké a agresivní chování. Ti lidé by prostě řekli Je to Boží vůle. Tak na tom nezáleží.

Raméš: To by mohli, ale to nic nemění na tom, že je to pravda. Tvoje otázka je ve skutečnosti Proč Bůh stvořil svět takový jaký je? Ale pochop, že lidská bytost je pouhým stvořeným objektem, který je částí projevu, který vychází ze Zdroje. Takže moje odpověď je: Stvořený objekt nikdy nemůže poznat svého stvořitele! Dalo by se to přirovnat k tomu, jako kdybys nakreslil obrázek, a v tom obrázku bys nakreslil postavičku. A ta postavička by chtěla vědět za prvé, proč jsi ty jako malíř nakreslil tenhle konkrétní obrázek a za druhé, proč jsi namaloval tu postavičku tak ošklivou! Jak by mohl stvořený objekt někdy pochopit vůli svého vlastního stvořitele? Ale to ti nebrání v tom, aby jsi dělal to, co si myslíš, že bys měl dělat! Přijetí toho, že nic se neděje, pokud to není Boží vůle, žádné osobě nebrání, aby dělala to, co si myslí, že by měla dělat. Co jiného můžeš dělat?

T: Ale na základě takového uvažování, jak už jsem říkal, by mohlo být velmi snadné dojít k závěru no dobře, vše je vůle Boha, a tak nezáleží na tom, co se stane a potom se přestat snažit.

Raméš: Myslíš jako Proč bych tedy měl vůbec ráno vstávat z postele?

T: Ano, proč bych se měl vůbec o něco snažit?

Raméš: Na to je odpověď, že energie uvnitř tohoto organismu mysl-tělo nedovolí, aby ten organismus zůstal nečinný po delší dobu. Energie bude vytvářet každou vteřinu nějakou činnost, fyzickou nebo mentální, přesně podle naprogramování a osudu toho konkrétního organismu, což je Boží vůle. Ale to ti nebrání, pokud si stále myslíš, že jsi jednotlivec, abys dělal, co si myslíš, že dělat máš. To, co ti říkám znamená ve skutečnosti, že to, co si myslíš, že by jsi v jakékoliv situaci měl dělat, je přesně to, co Bůh, chce aby jsi si myslel, že máš dělat! To znamená, že přijetí Boží vůle ti nebrání v tom, abys dělal to, co si myslíš, že by jsi měl dělat. Chápeš? Ve skutečnosti to nemůžeš nedělat!

T: To zní jakoby podle vašeho pohledu na svět vše, co považujeme za svojí volbu, vůli a odpovědnost bylo přeneseno z jednotlivce na Boha nebo vědomí. Chápu to správně?

Raméš: Nic se na Boha nepřenáší. Když si myslíš, že to konáš, co se stane? Vina, pýcha, nenávist a závist. Ale stejně to nezabrání čemukoliv, aby se to dál nedělo. Když si nemyslíš, že to děláš, tak pak nevzniká žádná vina, žádná pýcha, žádná nenávist, žádná závist! Život se stane pokojnějším.

T: Četl jsem v letáčku, který napsalo několik vašich žáků něco, co vypadá, že se k tomu vztahuje. Píše se tam: „To, co máš rád, může být jen to co chce Bůh, abys měl rád. K ničemu nemůže dojít pokud to není Jeho vůle“.

Raméš: Ano, to je pravda.

T: Píše se tam také: Nepociťujte vinu ani když dojde k cizoložství. Vy, Zdroj, jste vždy čistí.

Raméš: To řekl Ramana Maháriši.

T: No, jak to vidím já, tak Zdroj sice může být vždy čistý, ale jak už jsem řekl, mně to připadá, že by tohle někdo mohl používat jako ospravedlnění pro své nesvědomité chování. Může prostě říct: Nezáleží na tom, jestli se dopustím cizoložství, nezáleží na tom, jestli raním své přátele, protože události se prostě dějí. Může to sloužit jako povolení k tomu, jednat dle svých tužeb, prostě protože se stalo, že mám tyhle tužby.

Raméš: A není to přesně to, co se děje?

T: Ano stává se to, jistě, jenže…

Raméš: Myslíš, že by k tomu mohlo docházet častěji?

T: Ano, mohlo by k tomu docházet častěji. Mohl bych si říct, Dobrá, nezáleží na tom, co teď udělám. Nemusím se nijak omezovat když cítím touhu. Chápete, co mám na mysli?

Raméš: Často pokládná otázka je tahle: Když ve skutečnosti nic nedělám, tak co mne brání v tom vzít samopal a jít postřílet dvacet lidí? To je to, na co se ptáš, že ano?

T: No tohle je zrovna dost extrémní příklad.

Raméš: Ano, vezměme extrémní příklad.

T: Ale já myslím, že je zajímavější příklad s cizoložstvím, protože většina lidí ve skutečnosti nedokáže udělat něco takového jako postřílet jiné lidi samopalem.

Raméš: Ok. Je to úplně stejné i v případě cizoložství. Psychologové a biologové na základě svých výzkumů došli k závěru, že jestli podvádíš svoji manželku, tak by si se za to neměl obviňovat.

T: No já myslím, že tenhle názor nesdílí celá věda.

Raméš: Jen říkám, že vědci postupně docházejí k tomu, co mystici tvrdili vždycky že to k jakému činu dojde, se dá dohledat v naprogramování.

T: Vím, že v některých případech tomu tak je, ale řekněme, že mám nutkání spáchat cizoložství. Mohl bych si říci No to musí být Boží vůle, a tak to bez rozpaků udělám a nebo bych se mohl kontrolovat a nezpůsobit tak mnoho utrpení svým přátelům. Nebylo by lepší se kontrolovat?

Raméš: No a kdo ti brání aby jsi se kontroloval? Dělej, cokoliv chceš! Co ti brání, aby jsi se kontroloval? Kontroluj se!

T: No jde o, že si myslím, že je to lepší volba.

Raméš: No já si to myslím také.

T: Ale podle vašeho úhlu pohledu, bych si snadno mohl říct To musí být Boží vůle, že cítím touhu a tak bych se nekontroloval.

Raméš: Říkáš, že víš, že by jsi se měl kontrolovat, tak proč by jsi to neudělal? Pokud je nějaký organismus tělo/mysl naprogramován, aby nepodváděl svoji ženu, tak ať bude kdokoliv cokoliv říkat, tak to stejně neudělá. Pokud jsi naprogramovaný tak, že by jsi na nikoho nevztáhl ruku, začneš zabíjet lidi? Kdyby byl teď přijat zákon, že můžeš svoji manželku beztrestně bít, začneš to dělat? Ne, pokud organismus tělo/mysl tak není naprogramován, a pokud tak naprogramován je, bude to dělat tak jako tak. Jak už jsem říkal, přijmout Boží vůli ti nebrání v tom, abys dělal to, co si myslíš, že by jsi měl dělat. Dělej to! Dělej přesně to, co si myslíš, že by jsi měl dělat!

T: Ale nakonec, jak můžeme vůbec vědět, jestli je to osud nebo Boží vůle? Vše, co víme, je to, že dochází k určitým událostem. Zpětně se můžeme podívat na něco, co jsme udělali a říci K tomu prostě došlo, a když chceme, můžeme to nazývat osudem. Ale nebylo by správnější říci, že ve skutečnosti nevíme jestli je to osud nebo ne?

Raméš: Přesně tak. Nevíme to.

T: Ale říkat, že to nevíme je úplně něco jiného než říkat víme, že je to Boží vůle. Je to úplně něco jiného než tvrdit, že vše je předurčené. Připadalo mne, že tvrdíte, že víte, že vše je Boží vůle. Napadá mne, že my vlastně nevíme, nevíme jestli je to Bůh kdo rozhoduje tyto věci, takže prostě nemůžeme říci ! Takhle to funguje nebo Všechno je nalinkováno Bohem.

Raméš: Přesně tak nevíme to, a to je podstata věci. Takže, když chceš, můžeš klidně opustit koncept osudu a říci si, že nikdo vlastně nemůže nic vědět. V pořádku! Koncept osudu není třeba. Nakonec, když přijmeš, že cokoliv se stane, nemáš pod kontrolou, tak kdo potom zbude, aby se zabýval osudem?

T: Protože k Vám mnoho duchovních hledajících chodí pro radu ohledně duchovní stezky, chtěl bych se vás zeptat jaká, pokud taková existuje, je smysluplná duchovní praxe vedoucí k osvícení.

Raméš: Pokud je sadhana (duchovní praxe) nezbytná, organismus tělo/mysl je naprogramován, aby dělal sadhanu.

T: Jinak řečeno, pokud k tomu má dojít, dojde k tomu?

Raméš: Přesně tak.

T: Neprosazujete ji ani si nemyslíte, že to může být užitečné?

Raméš: Někdy se mne lidé ptají Když nic není v mých rukou, měl bych meditovat nebo nikoliv? Moje odpověď je velmi jednoduchá. Když rádi meditujete, tak meditujte. Pokud to rádi nemáte, nenuťte se do toho.

T: Je tedy duchovní hledání překážkou osvícení?

Raméš: Ano, hledání je největší překážkou kvůli hledajícímu. Je to právě hledající, který je překážkou nikoliv hledání, k hledání dochází samovolně. K hledání dochází, protože organismus tělo/myls je naprogramován, aby hledal to, co hledá. V případě hledání osvícení je tak organismus tělo/mysl naprogramován. Překážkou je hledající, který říká Já chci osvícení.

T: Proč tedy mnoho velkých mudrců mluvilo o důležitosti hledání? Ramana Maháriši řekl, že hledající musí toužit po osvícení tak, jak topící se člověk touží po vzduchu tak silně a upřímně.

Raméš: Jistě. To znamená, že hledání musí dosáhnout takové intenzity. Ale také řekl Pokud chcete usilovat, pak musíte usilovat. Pokud je ale osudem, aby k úsilí nedošlo, tak k němu nedojde. To je to co říkal Ramana Maháriši. Takže vidíš, že to, jestli hledáš nebo nehledáš není pod tvojí kontrolou. Ať dojde k hledání Boha nebo k hledání peněz, tak to není tvoje zásluha nebo tvoje pochybení.

T: V jedné vaší knize jste napsal, že pokud člověk může říci nezáleží na tom, jestli v tomto organismu tělo/mysl dojde k osvícení tak dosáhl poměrně hlubokého pochopení.

Raméš: To je pravda. Pokud dosáhne tohoto stavu, znamená to, že už tam není žádný hledající. Je to velice blízko osvícení, protože pokud tam není někdo, kdo si dělá starosti, tak potom tam už není žádný hledající.

T: Ale nemůže být výsledkem spíš extrémně hluboká lhostejnost což není osvícení?

Raméš: Ale ta může vést k osvícení!

T: Chtěl bych se zeptat ještě na jednu věc. Často říkáte, že bychom měli přijímat to, co je.

Raméš: Ano, pokud to dokážeš, tak ano a to není ve tvojí moci!

Epilog

Provrávoral jsem kolem vrátného a ocitl jsem se v rušných ulicích Bombaje. Moje mysl vířila. Jak jsem si razil cestu davem lidí, ptal jsem se sám sebe, jak může tak inteligentní a vzdělaný člověk jako Raméš Balsekar skutečně věřit, že vše je předurčeno? Že ještě před narozením je náš osud vyryt do nějaké druhu nehmotné žuly? Myslí opravdu vážně, že celý náš život, který je nekonečným proudem výběrů a rozhodnutí, spousty možností, kterými ho pro sebe utváříme někdy lépe někdy hůře, je od prvního nádechu hotová věc? Zatímco jsem odbočil do postraní uličky a hledal jsem kavárnu, abych si odpočinul od chaosu ulice, v mojí hlavě se odvíjeli problematické části našeho rozhovoru. Přemýšlel jsem: Ano „Buď vůle Tvá“ je skutečně základem většiny náboženství, ale pro největší mystiky a světce, kteří taková prohlášení v minulosti učinili, odevzdanost do Boží vůle, znamenala mnohem více než pouhé přijetí, že není nic, co by někdo mohl konat, aby ovlivnil okolnosti svého života. To, na co se tradičně odkazuje jako na Boží vůli je to, co člověk objeví, až když úplně odloží ego, když všechny sebestředné motivy vyhasly, potom člověk zůstane odevzdán a koná Boží vůli, ať už je to cokoliv! Odevzdanost u Ježíeš, Ramakrišny nebo Ramana Mahárišiho je jedna věc. Tvrdit ale, že tohle platí pro každého, vypadá jako velmi nezvyklá nebo dokonce přímo nebezpečná forma bláznovství, kterou by člověk mohl obhajovat ty nejextrémnější druhy jednání. Balsekarova slova, že To, co si myslíte, že by jste v dané situaci měli dělat ….je přesně to, co Bůh chce, aby jste si mysleli, že máte dělat znamená, že podle něj osvícený Buddha vykonává úplně stejně Boží vůli jako seriový vrah, který útočí na svojí další oběť.

Očekával jsem, že při rozhovoru projeví nějaký nesouhlas. Ale ani Balsekarovi knihy, ve kterých jsou tyhle myšlenky jasně a opakovaně vyjádřeny, mne nepřipravily na setkání s ním samotným. Jak k tomu došel? A proč? Moje myšlenky se pořád znovu vracely k rozhovoru, k tomu jeho klidnému prohlášení, že i když někomu ublížíme není třeba cítit vinu, k tomu, že nejsme odpovědní za svoje činy, k tomu, že i Hitler byl jen pouhým nástrojem, skrze který došlo k událostem, které měly nastat. K jeho ujištění, popírajícímu zdravý rozum, že nemáme možnost ovlivňovat svoje vlastní chování a ani ovlivňovat chování druhých. A všechno to kolem jeho scifi popisu každého z nás jako psychosmatického organismu tělo-mysl, který koná podle naprogramování.

Skrze smog jsem před sebou uviděl vchod do čajovny, a jak jsem vstoupil dovnitř, tak jsem s úlevou zjistil, že se jedná o klidné místo, které jsem hledal. A tam, u jednoho z mnoha prázdných stolků, v okamžiku, kdy příšerně přeslazený čaj s mlékem prošel přes moje rty, se to stalo, udeřilo mne to jako blesk. Nepil jsem čaj! Neseděl jsem u stolu! Ve skutečnosti jsem nebyl ten, kdo vstoupil do čajovny. A nebyl jsem ten, kdo byl před chvílí hodinu týrán při diskusi s tím mužem. A najednou se zdálo, že to je on, kdo má zdravý rozum. Ve skutečnosti jsem nikdy nic nedělal. Bylo to, jako by břemeno, které jsem nesl celý můj život, bylo vyzvednuto horkovzdušným balónem do oblak, odneseno pryč, aby se už nikdy nevrátilo. Všechny ty roky, kdy jsem se trápil, abych byl lepší, upřímnější a ušlechtilejší lidská bytost všechno to úsilí, které jsem vykonal, abych se zbavil mých sklonů k povyšování, sobectví a agresivitě všechno bylo hloupě, nesmyslně a zbytečně založeno na pro mne důležité představě, že mám svůj osud ve svých rukou a na dětinském předpokladu, že co jsem udělal pro ostatní má nějaký význam. Jak jsem mohl tak dlouhou dobu žít v takovém omylu? Ale počkat, to jsem nebyl já, kdo žil v omylu! A jako kdyby se rozestupovaly mraky, tak jsem jasně viděl, že to, co jsem považoval za můj život byl ve skutečnosti jen mechanický proces. Osoba, o které jsem si myslel, že jsem to já, byla jen strojem. A svět, o kterém jsem si myslel, že v něm žiju, nebyl jak jsem se domíval světem lidské složitosti, ale světem mechanické jednoduchosti, světem dokonalého řádu, matematická hra v pohybu od počátku času.

V okamžiku, kdy se dokonalá jednoduchost Božího plánu přede mnou začala otevírat, skrze moje žíli se jako proudy nezkrotné řeky začali rozlévat extatické záchvěvy absolutní svobody od trápení, od starostí, od závazků, od pocitů viny. A s tím mne obklopil naprostý mír, naprosté ustání jakéhokoliv napětí, s poznáním, že bez ohledu na nejistotu, která mne čeká, bez ohledu na to, jak zdánlivě těžkým rozhodnutím budu muset čelit, můžu vždy zůstat v klidu, protože ať se rozhodnu jakkoliv bude to přesně to, co Bůh chce abych udělal. Mystický pocit Neznámého, který mne tak dlouho přitahoval se vypařil. Ostatní v kavárně se otáčeli, jak jsem se hlasitě rozesmál, dlouhým břišním smíchem a přemýšlel jsem nad tím, jaká by to byla fantastická hra života, kdyby každý pochopil, jak to ve skutečnosti je, kdyby každý mohl spatřit alespoň záblesk toho, jak svobodný by mohl být, jaké by to byl,o kdybychom všichni žili na planetě Advaita.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *