Podle Advaity, naší skutečnou podstatou není ani vědění ani nevědomost, což jsou vzájemně spojené koncepty, ale čistá Moudrost, která je za všemi představami. Neexistuje ani objektivní ani subjektivní já, existuje pouze non-objektivita.
Vztah mezi subjektem a objektem v projevu, je dualitou já a ostatní, což jsou duální aspekty konceptu jehož zdrojem je Noumenon. Objekty neexistují, protože nemají vlastní přirozenost nezávislou na jejich noumenálním Zdroji, což znamená, že subjekt (ve vztahu subjekt-objekt), je též neexistující a proto nelze říci, že by jakýkoliv subjekt vnímal svoje objekty. Existuje pouze čisté VIDĚNÍ, které je funkčním aspektem objektivizace Noumenonu.
Představa poznání vlastní pravé podstaty, je založená na představě poznání nějakého vnímajícího, který vnímá svojí vlastní pravou podstatu. Představa pravé přirozenosti je konceptem stejně tak jako představa zakoušejícího, protože to by musel koncept být schopen vnímání. A jak by mohla jedna představa vnímat jinou představu? Skutečné poznání může být pouze takové, že to co člověk JE, je nepřítomnost sebe sama jako nezávislé entity s vůlí – naprostá nepřítomnost pocitu (nebo vnímání) přítomnosti sebe sama. Jinak řečeno, jen za naprosté nepřítomnosti sebe sama zde může být naprostá přítomnost toho co JSME.
Představa hledajícího je založena na já, které přemýšlí, koná, modlí se, medituje atd.., zatímco metanoesis nebo para-vritti (přeměna) se děje samovolně. Neexistuje žádný někdo, který by jí mohl dosáhnout vlastním úsilím. Jediné co snad člověk může udělat, je připravit nezbytné podmínky pro to aby mohla nastat odevzdáním vlastního konatelství, což je rovnocené zrušení totožnosti s nezávislou entitou. Jinak řečeno, musí dojít k pochopení, že všechny jevové události (včetně úsilí hledat vlastní pravou přirozenost) vytvářejí pouhou hru stínů. To co JSME je ona noumenalita, která nám jako cítícím bytostem umožňuje cokoliv vnímat. Ve skutečnosti jsme pouze samotným vnímaním jako takovým (bez konceptuálního duality vnímajícího a vnímaného). Vnímání jako takové, je funkčním aspektem objektivního vyjádření noumenon a jako takové je v podstatě noumenonem.
Tradiční hinduistická představa jednotlivce, který se spojuje s Šivou, Noumenonem, předpokládá základní dualitu mezi tím o čem si myslíme, že jsme a Oním čím skutečně JSME. Jenže tato dualita je čistě konceptuální, podobně jako vlny a voda, kde voda s vlnou nepotřebuje být spojena.
Co se týká spoutanosti a svobody, tak je to ve skutečnosti záležitostí negace – něco nechat být než něco aktivně konat, protože spoutanost a svoboda jsou sami o sobě koncepty těsně spojené s iluzí jednotlivce. Nebo řečeno ještě přesněji, nejde o to něco dělat nebo nedělat nic, jako o pouhé VIDĚNÍ věcí jak jsou, BYTÍ čím JSME. V takovém VIDĚNÍ – BYTÍ neexistuje vůbec žádný někdo, jen pouhé noumenální žití – osvícené žití.
Dokud je tu já, které myslí, cítí a reaguje jako nezávislá entita, tak není rozdílu mezi nevědomostí a osvícením. Obojí jsou pouze vzájemně závislé koncepty, použité na jiný koncept, kterým je jednotlivec. Když je nezávislá entita nahlédnuta v pravém světle – jako pouhý jev – nevědomost nemůže zůstat, a kde není nevědomost, tam není potřeba žádného poznání nebo osvícení.
překlad P.Štěpka